Moje cesta k sebejisté ženě

Možná si řekneš: “Jo, tobě se to kecá, nemůžeš vědět, co prožívají ostatní ženy. S tím jak žiješ, jak vypadáš a působíš na ostatní.”

Jenže dřív to bylo úplně jinak…

Cesta k sebejisté ženě

Život se se mnou už od mládí nemazlil. Byla jsem posměchem spolužákům, kamarádky jsem téměř ani neměla. Byla jsem typická oběť. Myslela jsem si, jak to nemám v životě těžké. A světe div se, podle toho se odvíjel i můj život.

1. mezník – podnikání

V roce 2009 jsem si chtěla dokázat, že za něco stojím, proto jsem začala podnikat. Otevřela jsem si výživovou poradnu. Odešla i ze školy a řekla si, že budu úspěšná. Ale chyba lávky.

Přes všechny načtené teorie se mi podnikání do půl roku rozpadlo, jako domeček z karet. Vlastní blbostí jsem skončila bez vzdělání, bez peněz a málem na dlažbě.

Tehdy jsem si řekla, že v životě už podnikat nebudu. Ale roky plynuly a já situaci přehodnotila. V roce 2015 jsem se rozhodla podnikat znova. Letos je to šestý rok a vím, že bych neměnila.

2. mezník – vztah

Toužila jsem po lásce, ale po mnoha zklamáních jsem měla strach. Že se zase spálím. Do té doby byly moje vztahy jen pokus omyl. Jednoho dne se objevil muž, který se mi líbil. Nějakou dobu jsme se scházeli a brzy spolu začali žít.

Měla jsem pocit, že jsem našla muže, kterého jsem chtěla. Všechno se jevilo nadějně. Měl práci, dokázal se o nás postarat a vztah nám fungoval. Říkala jsem si, že to není možné, že bych měla konečně štěstí? Ale jednoho dne přišlo vystřízlivění.

Muž nepřišel z práce domů. Měla jsem strach, co se stalo. Vždy o sobě dal vědět a najednou vypnutý telefon a nemohla jsem se mu dovolat. Po pár dnech, kdy nepřišel domů jsem zjistila, že sedí ve vazbě. Byla jsem v šoku.

Postupně jsem zjišťovala, že se z něj vyklubal sňatkový podvodník. Jediné, co mě ochránilo, že byl oficiálně ženatý. Moje důvěra k mužům tak spadla až na bod mrazu. Dostala jsem se na dno, od kterého jsem se rozhodla odrazit.

Ze dne na den jsem odjela na studijní pobyt do Indie, kde jsem si udělala pořádek ve svém nitru. Změna se začala projevovat i navenek. Za půl roku jsem vědomě objevila muže svého srdce.

3. mezník – těhotenství a porod

Čekala jsem našeho vysněného chlapeček. Jenže, přišel zvrat, v 31 tt. Šla jsem na další gynekologickou prohlídku. Můj lékař mi udělal ultrazvuk a zhrozil se. Okamžitě mě poslal na genetiku, kde mají velký ultrazvuk. Nechápala jsem, co se děje. Až do doby, kdy si nás převzal pan doktor genetik, který nám řekl děsivou prognózu.

“Počítejte se vším, ale dobré to rozhodně nebude.” Začal asi po půl hodině zapisování do počítače. Po hodině a půl jsme se dozvěděli, že se náš synek na 99 % narodí mrtvý. A jestli přežije, tak do 3 let zemře. Přesto, že všechny genetické testy předtím byly naprosto v pořádku.

S manželem nás to sejmulo, ale přesto jsme stále věřili, že se situace spraví. Za další, asi tři týdny, nás čekalo kontrolní vyšetření, tentokrát přímo v porodnici. Udržovala jsem se v klidu a věřila svému miminku, že to všechno zvládne. Několik hodin denně jsem strávila v meditacích, které mě dostávaly do klidu. Přece jen jsem nechtěla nás oba více zatěžovat, než bylo nezbytně nutné. Všichni okolo, co znali mou situaci, byli překvapení, že to vydržím bez prášků od nervů.

Já jsem ovšem byla vyrovnaná. Stále jsem cítila, že miminko v mém bříšku je naprosto zdravé. Byl to pocit tak samozřejmý, až mě to mátlo. Přestože jsem měla černé na bílém, že to není vůbec dobré, něco v mém nitru mi říkalo, že náš syn se narodí naprosto zdravý. Po každém dalším vyšetření jsem byla dva dny špatná, ale pak jsem se dostala do fáze, kdy jsem věřila a cítila, že vše bude dobré a náš chlapeček naprosto zdravý.

V pondělí jsem přijela na vyšetření, na kterém mi řekli, že se náš syn narodí na 99 % mrtvý. Podle UTZ to vypadalo velmi děsivě. Jak jsem se do té doby držela, tohle mě totálně sejmulo. Přijali mě s tím, že v úterý mi udělají všechny potřebné testy a ve středu vyvolají porod. Vycházelo to o více jak měsíc dřív. Byla jsem z toho vyděšená, ale po měsíci nejistot jsem konečně chtěla vědět, na čem jsme.

Teď už se na našeho synáčka nehledělo, protože počítali s tím, že umře. Neřešily se ani kortikoidy kvůli nevyvinutým plícím. V nemocnici už si mě nechali na pozorování. Čekalo mě ještě několik vyšetření až do středy, kdy jsem měla rodit.  Ještě navíc mi v pondělí řekli, ze budu rodit normálně a když to nepůjde tak císař. To mě dorazilo úplně. Řešili, že mi zůstane jizva, jenže já byla hlavou někde úplně jinde.

Ty dva dny jsem čekal na porod pro mě byly velký očistcem. Obvykle si v těžkých životních situacích říkám, že jsou horší věci na světě, ale tady mi slova docházely. Co může být horší pro matku, když jde o život jejímu dítěti. Hledala jsem v celé situaci důvod.

A během sezení na nemocniční posteli a koukání do zdi mi to došlo. Potřebuji dát Davídkovi svobodu volby. Nechat to na něm, jestli chce žít, nebo ne. Je to svobodná bytost. Já nemám nejmenší právo, tlačit ho někam, kam nechce.

Celé dva dny jsem byla totálně zborcená. Porodní asistentky ze mě byly nešťastné, protože pokaždé, když za mnou přišly jsem brečela jak želva. Evidentně měly strach, abych neskočila z okna, nebo si něco neudělala. Snažily se mě utěšit a psychicky pomoct.

Měla jsem pokoj sama pro sebe, naštěstí. Neměla jsem na nikoho náladu a injekce a léky na uklidnění jsem odmítla při každé nabídce. Věděla jsem, že je to lekce, kterou si potřebuju prožít a ne ji utlumovat.

Prosila jsem o zázrak a svěřila jeho dušičku nahoru s tím, ať situace dopadne k nejvyššímu dobru všech zúčastněných. Byla to veliká psychická bolest. Ve středu vyvolávali porod, ale já pořád vnitřně cítila, že potřebuji rodit císařem. Čtyři hodiny jsem měla kontrakce, do toho stále měřili ozvy. Byla jsem na dně a prosila sestřičku, ať je ztlumí, protože byly v pořádku. Jenže já ne.

Během kontrakci se mě sestřičky ptaly jestli budu chtít vidět miminko když bude mrtvé. Jestli mi ho mají obléct a nafotit. V těch bolestech jsem nebyla ničeho schopná. Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Přece ještě není nic rozhodnuto. Řekla jsem jim že jim odpovím až porodím že nad tím nechci teď přemýšlet. Pořád jsem měla stopku naděje.

Jak mi zavedli oxytocin tak se měla asi hodinu a půl kontrakce po třech minutách. Ale v duchu jsem stále miminku říkala ať vydrží že ten císař bude. Davidek se držel zuby nehty vůbec nesestoupil ani kousek dolů. Všichni se divili, protože kapačka většinou účinkuje rychle.

Pak jsem si nechala zavolat doktorku. Řekla jsem jí, že chci rodit císařem v plné narkóze, a že si to klidně vezmu na vlastní riziko že mi to úplně jedno a nějaká jizva je mi ukradená. Viděla, že jsem totálně psychicky vyčerpána. Chtěla mi píchnout epidural a pokračovat.

Nakonec jsem do 20 min. byla na sále i uspaná. Málem jsem ani nestihla zavolat manželovi, ať přijede. U porodu nebyl a já to ani nechtěla, protože už tak se trápil a kdyby mě ještě viděl svíjet se v kontrakcích, nepřidalo by mu to.

Žije miminko?

Za necelou hodinku jsem se vzbudila a prý má otázka byla jestli miminko žije. Řekli mi, že mi pediatr řekne. Zeptala jsem se znova, že to chci vědět. Odpověď zněla ano, ale víc jsem se nedozvěděla. Přišla první fáze úlevy. Asi za půl hodiny přijel můj muž.

Hned jsem ho poslala dolů na JIPku zjistit jak se našemu chlapečkovi daří. Tam ho nenašel. Poslali ho na intermedial o patro výš. Sám se nadechl a podle hodnocení které se po porodu dělá na miminkách a je v rozmezí 0-10 měl Davídek hodnocení 10 10.

Tato situace mi pomohla uvědomit si hned několik věcí. Dala jsem našemu synkovi svobodu volby. Předtím jsem pořád chtěla, aby to dopadlo tak, jak si přeju já. Jenže jsem si neuvědomila jednu důležitou věc. Že hlavní rozhodnutí závisí na Davídkovi. A on se rozhodl, že chce žít a být zdravý.

Ano, má jinou genetickou dispozici, která je ovšem slučitelná se životem a nebrání mu žít plnohodnotný život. Každý den nám ukazuje, jak je silný. Je to můj velký učitel.

Pokora, pokora, pokora

Díky těmto životním lekcím jsem si uvědomila důležitost pokory. Některé životní okamžiky můžeme ovlivnit. Jiné si potřebujeme odžít a přijmout je tak jak jsou.

A proto jsem dnes tam, kde jsem. Silnější, vědomější si své hodnoty a především pokornější. Vážím si každého dne, hodiny, minuty, kterou mám k dispozici. A jsem vděčná, že můžu být inspirací ženám, které si v podnikání, vztazích a osobním životě prochází životními výzvami.

Anna Lukšová
Pomáhám (nejen) ženám stát se sebejistější, přitažlivější a úspěšnější. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře