Mám dítě s DYS

Dyslektik, dyskalkulik, dysgrafik… Máš doma nebo kolem sebe dítě, které trpí touto “diagnózou”? Pak je dnešní článek, mám dítě s DYS, právě pro tebe. Tento příběh s nám sdílí Mirka.

Mám dítě s DYS

Příběh začíná v době, kdy byl náš syn ve věku tří let. Znáš to, děti objevují svět a mimo jiné se učí poznávat barvy. Červená jako jahůdka, žlutá jako sluníčko. Hned mi to bylo divné. Co jsem ho jeden den naučila, druhý den nikde. Žlutá byla jakákoliv kostička. No nic, říkala jsem si, každé dítě je jiné a má své vlastní tempo a svůj vlastní čas, kdy se co naučí.

Předškolní období charakterizoval také nevelký zájem o básničky, kreslení atd…Pokud si teď říkáš, že jsem se třeba dost nesnažila nabídnout synovi dostatek podnětů, není to tak. Máme ještě starší dceru, takže úplně nezkušená matka jsem v tomto ohledu nebyla. Naše dcera už někdy mezi druhým a třetím rokem uměla celou knížku říkanek.

Škola

Věděla jsem jen jedno. Dobrá učitelka je alfa omega!!! Tím dobrá myslím především schopná dítě neodradit od školy. A tak jsem v pět hodin ráno stála u školy frontu na NAŠI paní učitelku. Byl to trochu stres, ale povedlo se. Ufff!

V první třídě to celkem šlo, sice pomaleji, ale ne nějak dramaticky. S přibývajícím učivem se tempo zpomalovalo a naše dřina narůstala. Znát hodiny jsme syna učili téměř rok, násobilku téměř dva. Vyjmenovaná slova, rovnice ani nemluvím. Ve třetí třídě jsme se shodli, že je potřeba udělat testy a zjistit co a jak. Výsledek byl logický – mám dítě s dys.

To nic neměnilo na trendu naší práce a spolupráce se školou.  Byl to jen papír potvrzující situaci. A tak jsme pracovali. Denně. Denně i o prázdninách. Až na první dva týdny v červenci skutečně denně i o prázdninách. Nechtěli jsme si dovolit ten luxus vydechnout si. O to horší by byl návrat do školy.

Náš den na dovolené vypadal tak, že ráno před výletem či jiným programem předcházel udržovací trénink. Čtení, psaní, počítání a později to, co bylo třeba. Jen základy, pořád dokola.

V tomto duchu proběhl celý první stupeň. I přes skutečnou dřinu, bylo všechno fajn. Synova paní učitelka Eva byla a stále je úžasná. Díky ní se všechny děti naučily hodně. Nejen číst a psát, ale PŘEDEVŠÍM se naučily, že každý je JINÝ a JINÝ rozhodně neznamená HORŠÍ. Podařilo se jí téměř nemožné. Až na výjimečné chvilky, se děti synovi nesmály. Vždycky si našla něco, zač ho mohla pochválit. Neodradila ho, takže se do školy těšil a líbilo se mu tam.

V páté třídě probíhaly kontrolní testy, které mě dostaly skoro do blázince. To, že na začátku jsem vždycky všude musela vyplňovat, jak to v rodině funguje, jak syna vychováváme a v jakém prostředí žije, s tím už jsem byla smířená a nedotýkalo se mě to. Rozumím, že ne vždy je domácí prostředí pro dítě optimální. Dodnes na tyto situace vzpomínáme se smíchem a radostí. Do kolonky JAK SVÉ DÍTĚ
VYCHOVÁTE jsem totiž uváděla PŘÍSNĚ A S LÁSKOU. Tohle spojení se u nás uchytilo a ještě o něm napíšu později.

Málem jsem skončila v blázinci

Proč v blázinci? Díky zprávě, kterou vyhotovila paní psycholožka. Bez emocí a v klidu mi sdělila, že náš syn je na samé hranici mentální retardace. A že ho máme dát z běžné ZŠ do nějaké buď menší (vesnické), kde bude méně dětí a budou mít na něj čas nebo do nějaké speciální. Řekla mi to tak, jakože venku prší! Musím říct, že na milisekundu jsem uvěřila. Naštěstí jsem si obratem uvědomila, ať mi říká cokoliv, je to blbost.

Já znám přece syna nejlíp, vím, co mu jde a co ne. Až později jsem zjistila, že výsledek byl zkreslený způsobem komunikace a zadávání úkolů paní psycholožkou. Což je dost smutné. Kdo jiný, než odborníci, by měli nejlépe vědět, jak k těmto dětem přistupovat, jak je důležité vědět, zda pochopily zadání a co se po nich chce.

Nezhroutila jsem se. ROZHODLI JSME SE JEDNAT. Díky vynikající komunikaci v poradně jsme se shodli na asistentce, která by synovi pomohla zvládnout tempo učiva ve škole. A tak další dva a půl roku měl v lavici místo spolužáka asistentku. Nejprve báječnou Evu – byli parťáci! Pak ještě jednu, to už tak slavné nebylo.

Když má dítě ( resp. učitel ) asistentku, neznamená to pro rodiče, že si sednou s nohama nahoru a z dálky koukají, jak se jejich dítě učí. Naše domácí příprava probíhala stále stejně. Někdy to bylo náročné až běda. Pozitivní na tom je, že jsme si s manželem zopakovali spoustu věcí, které už jsme zapomněli. Takže dodnes třeba bravurně ovládám lomené výrazy.

Někdy v sedmé třídě syn asistentku odmítal už nadále mít. Důvodů bylo více. Poslední dva roky na základce tak dodělal sám. A to i díky vyučujícím, kteří pochopili, že nemusí umět naprosto vše do podrobností, že pracuje a připravuje se.

Nástup na učňák

Po devítce pokračoval na středním odborném učilišti – obor kuchař-číšník. Oddechla jsem si. Nastalo to, co jsem předpokládala. Naše práce se zúročila a prakticky nebyly znát žádné rozdíly od spolužáků. Ve škole byl syn oblíbený – mezi spolužáky pro svoji veselou povahu a mezi učiteli pro svoji férovost, spolehlivost a pracovitost.

Před pár dny tuhle školu úspěšně dokončil. Ani nemůžu popsat radost a úlevu, kterou prožívám. Upřímně, i proto, že se už nemusím učit mezi jakým žebrem se dělí hovězí maso na přední a zadní čtvrť.  Celou dobu jsme byli synovi oporou a někdy nás měl fakt hodně plné zuby.

Myslím, že tak to má být. Že tohle bylo nejvíc, co jsme mu mohli v životě dát. Patřím mezi pozitivní lidi a špatné vzpomínky ráda zapomínám a nepláču nad nimi. V souvislosti se zkouškami a ukončením studia se mi to ale nějak honí v hlavě. Byla to jedna z největších životních lekcí.

Přísně a s láskou

Všichni doma tohle spojení máme rádi a často na něj vzpomínáme. A protože mi nedávno syn řekl, že už ví, jak bude vychovávat svoje děti a dodal, že PŘÍSNĚ A S LÁSKOU, tak si říkám, že jsme to asi úplně špatně nedělali.

Na závěr musím zmínit, že z našeho syna vyrostl naprosto úžasný muž. Veselý, příjemný, ochotný, férový, pracovitý a s krásným chováním k ženám. To, že možná čte a počítá pomaleji než někdo jiný, skutečně nic neznamená a on to ví. Můžeme být kdokoliv z nás horší, když neuběhneme 100m pod 10 sekund? Asi ne, že?

Život není závod a každý jsme JINÝ. Úsměvné je, že má tolik pracovních nabídek, že si může vybírat. Opravdu. Všude, kam přišel během studia ho zvou, ať k nim nastoupí. Ne proto, že by úžasně vařil, ale pro spolehlivost, pokoru a ochotu se učit.

Náš syn má totiž velké plány! Ví, že dokáže cokoliv. A dnes mě dojal k slzám. Donesl mi nádhernou kytici 100 růží a já cítím velkou vděčnost.

Shrnutí

Pro rodiče

  • Máš doma dítě, které zrovna nevypadá, že z něj bude druhý Einstein? Nevadí, i tak je naprosto úžasné! Pokud ti kdokoliv říká něco jiného, je to jeho problém!
  • Tím, že tvému synovi či dceři podáte pomocnou ruku a nenecháš učení jen na škole, mu dáváš více, než si umíš teď představit.
  • Nepovoluj své ratolesti úlevy, v životě mu je taky nikdo dávat nebude! Dělá úkol místo 10min dvě hodiny? No a?
  • Nenadávej za známky. Vždy se podívej, co za tím je. Zda lenost nebo neporozumění tématu. Známky nejsou důležité a jedničky nebo pětky z nás lepší či horší lidi nedělají.
  • Zapomeň, že máte papír, raději komunikuj se školou a učiteli. Spolupráce je přínosná především pro tvoje dítě. Za celou dobu jsme nikdy nepoužili výmluvu na DYS…
  • Pomáhej jim, ale buď pevná. K růstu potřebují znát pevné hranice.
  • Nesrovnávej je s ostatními. Ani se sourozenci. Každý jsme originál.
  • Vnímej jejich přednosti a ty rozvíjej.
  • Mluv s nimi, věř jim a podporuj je. Oni to zvládnou.
  • Miluj je!

Pro pedagogy, psychology a asistenty

  • Na tobě je to, co my (rodiče) doma nezvládneme. Stmeluj děti! Ano, je to dnes těžší než dřív, ale dělej to. Mluv s nimi, probírej společně témata vztahů a chování jeden k druhému.
  • Povzbuzuj je k pomoci a soudržnosti. Jednak si tak zřejmě vybuduješ příjemné pracovní prostředí, ale především dáš dětem do života daleko důležitější věci než jsou známky.
  • Spolupracuj s rodiči, pokud to jde.
  • Spolupracujte s dětmi, s těmi to jde většinou vždycky. A to i navzdory rodičům.
  • Pamatuj, že sice je krásné umět spočítat, jaký vlak dojede dřív do bodu A….ale fakt jsou důležitější věci.
  • Ne každý musí vzorně psát, rychle číst a bezchybně počítat.
  • Vždy rozlišuj, jestli se dítě fláká nebo to prostě trvá déle. Za rychlost by se děti hodnotit neměly.
  • Je jiná doba a děti jsou také jiné. Chce to i jiný přístup. Zastávám názor, že naše školství je v žalostném stavu a pokud se s ním okamžitě něco neudělá, čeká nás v budoucnu celkem veliký problém. Jasně, osnovy tedy logicky neodpovídají potřebám dneška. Ale i tak si, v rámci možností, najdi k dětem jinou cestu. Potřebují to a budou tě za to milovat.
  • Nesrovnávej je s ostatními ( jak nejvíc to jen jde ).
  • Posiluj jejich silné stránky. Ty slabé stejně nikdy nedovedeš dál než k průměru. Ale ty silné dávají prostor k výjimečnosti.
  • Mluv s nimi, věř jim a podporuj je. Máš na ně velký vliv.

Děti

  • Život není fér, respektive je, ale v o hodně delším časovém horizontu.
  • Nevymlouvej se, co všechno nejde a dělej to, co jde a jak to jde.
  • Že tě příprava stojí daleko větší úsilí než tvoje spolužáky. A co? Teď sice ne, ale v životě právě tohle hodně zúročíš. Věř mi!
  • Zapomeň, že máš papír a nemávej jím před učiteli. V životě s ním taky nikde mávat nebudeš. Teda můžeš, ale je to k ničemu.
  • Spolupracuj s učiteli. Většinou to jde.
  • Pamatuj si, že jsi báječná/ý a dokážeš mnohem víc, než ti říkají!
  • Chození do školy je vaše momentální práce, takže tam choď a dělej ji nejlépe, jak to dokážeš.
  • A nakonec, skutečná škola začíná po škole.
Anna Lukšová
Pomáhám (nejen) ženám stát se sebejistější, přitažlivější a úspěšnější, v souladu se svou přirozeností. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře