Mám jinak nastavené (hendikepované) dítě… Můžu si říct o pomoc, když ji potřebuju? Co si o mně lidi řeknou?
Tyto věty se mi dlouho odehrávaly v hlavě. Jela jsem na výkon a neuvědomovala si, že můj čas není nafukovací. Do toho těhotenské hormony pracovaly naplno a já byla před osobním zhroucením. Potřebovala jsem se podívat pravdě do tváře a uvědomit si 3 lekce sebejisté, které teď prožívám v náročné životní situaci
Jak to začalo?
Psal se březen 2018, kdy jsem byla v 31.tt těhotenství. Život se mi ze dne na den obrátil naruby. Z výsledků genetických vyšetření (které byly do toho dne v pořádku) jsem byla postavena tváří v tvář situaci, že se náš milovaný chlapeček narodí mrtvý. A pokud porod přežije, dožije se maximálně několika měsíců. Jak to tehdy probíhalo, popisuju ve třetí části článku přímo tady>>>.
Davídek se narodil zdravý, ale s genetickou vadou, která se nazývá Achondroplazie. Na ty hrůzné prognózy jsme byli rádi, že to dopadlo aspoň takto, přesto si s sebou tato diagnóza nese svá úskalí, kterým potřebujeme čelit.
Ohrožení života
V necelém půl roce, Davídkova života, nás čekala další zkouška. Po magnetické rezonanci si nás nechali v nemocnici. Další diagnóza zněla hydrocefalus s okamžitou operací VP shuntu. Na tuto operaci se běžně čeká, ale Davídkův stav si vyžadoval okamžitou reakci.
Tehdy jsem si znova říkala, proč zase já? To nemůžeme mít ani chvíli klid? Typické reakce, které se odehrávají v hlavě, když nastane náročná situace. Do dvou dnů byl po operaci a po několika dnech na JIP a v nemocnici nás pustili domů. Celý průběh popisuju v článku Životní lekce pro mámu>>>.
Následná péče
Příběh pokračuje dál…
Pravidelné rehabilitace, aby Davídek začal chodit a péče, která si vyžaduje svůj čas. Potřeba smířit se s faktem, že mé podnikání jde na nějakou dobu do pozadí. Přesto, že jsem si vždycky dokázala zorganizovat čas, teď svůj čas potřebuju věnovat Davídkovi. Maminky dětí s postižením o tom ví své.
Naše děti si vyžadují čas a prostoru na další realizaci moc nezbývá. Pamatuju si na větu: “S tím jsi musela počítat už v těhotenství. Tvoje blbost, mělas jít na potrat. Teď si neztěžuj.”
Tuto větu jsem v sobě hodně dlouho zpracovávala. Jenže když se tento fakt dozvíš až v době, kdy máš jedinou možnost porodit a nemáš na výběr, pak tě zasáhne o to víc.
3 lekce sebejisté
Každá z nás si zažívá nějaké lekce, ať už je to jakákoliv životní oblast. Na svém praktickém příkladu ti ukážu, jaké tyto lekce můžeš překonat a vzít si z nich pro sebe to nejlepší.
Přijmi situaci tak, jak je
Některé situace zkrátka neovlivníš. Můžeš na ně pouze reagovat. Stejně tak jako já, když jsem se v 31.tt dozvěděla děsivou prognózu. Měla jsem dvě možnosti. Buď se z toho totálně složím, nebo si dovolím prostoupit tuto situaci a celou svou bytostí ji prožít.
Když řešíš náročnou situaci, ze které není na první pohled východisko, přijmi jako fakt, že se ti děje. Mě taky ze začátku přicházely věty typu proč zrovna ja, ale uvědomila jsem si, že tímto si nepomůžu, protože situace už se děje. A až den předtím, než mi vyvolávali porod jsem si uvědomila, že situaci potřebuju přijmout tak, jak je. Ať se mi to líbí, či nikoliv.
Dovol si prožít bolest
Dovol si vytáhnout své emoce na povrch. Ať už je to formou pláče, zlosti, nebo čímkoliv, co ti pomůže. Já jsem, za ty 4 týdny těhotenství, probrečela hodně času. Možná si potřebuješ něčím praštit, nebo si zanadávat. Všechno je v pořádku.
Možná máš spíš tendenci emoce potlačovat, abys nepůsobila na první pohled jako slaboch. Tím je jen zametáš pod koberec tě dostihnou. Může to být za pár let, nebo měsíců. Někomu stačí na prožitek několik dní, někdy to může být i několik týdnů. Čas je jen relativní pojem. Dej si za cíl, že si dáš dostatek prostoru, abys bolesti vytáhla z nitra, a mohla se pak znovu odrazit ode dna.
Odraz ode dna
Když si dovolíš prožít své emoce, dostaneš se do stavu 0. Ten připomíná stav, že je ti to jedno. Respektive že to máš u zadku.
V této fázi si polož otázku: Co můžu v této situaci udělat? Každý drobný krok se počítá. Na tento krok spousta lidí zapomíná a vědomě se topí ve svých křivdách. Pokud si dovolíš vědomě se postavit na nohy, můžeš se odrazit ze dna, v jakékoliv životní situaci.
U mě je to v současné době řešení rehabilitací, které jsou náročné na čas i finance. Přesto, že bych se mohla topit v křivdě, proč zrovna mně se to muselo stát, hledám řešení, jak se z této situace dostat.
Jedním z příkladů je umění říct si o pomoc. Pokud si podobně nastavená jako já, bude to pro tebe obrovská výzva. Já jsem byla vždy zvyklá si vše zařídit sama, ale minulý týden mě okolnosti donutily. Kvůli časové a finanční náročnosti s rehabilitacemi pro Davídka, jsem vylezla z ulity a řekla si o pomoc. Jakou? Podrobněji popisuju na těchto stránkách, kde vzniká nový projekt nejen pro něj>>>.
I to je důkaz sebejistoty
Možná řešíš jinou výzvu než v současné době já. Ale nezáleží na tom, jak odlišná tato náročná situace je. Vždycky do ní potřebuješ aplikovat tyto tři kroky, které jsem ti dnes prozradila v článku.
Máš dojem, že jsi v bezvýchodné situaci? Dovol si říct o pomoc. Když si dokážeš říct o pomoc, dáváš sama sobě najevo svou vnitřní sebejistotu. Nemyslím tím jen natahovat ruce po penězích (i když je zrovna teď nutně potřebuješ), ale hledání řešení, jak můžeš energii, kterou dostaneš, poslat dál.
